Reklama
 
Blog | Pavel Filka

Jan Masaryk a Stalinova role 10. března 1948

Před rokem jsem napsal úvahu o vraždě Jana Masaryka. V uplynulém roce mě osobní důvody vedly k tomu, že jsem se hodně zabýval studiem Stalinovy osobnosti a povahou jeho zločinů. Zejména jedna epizoda z pamětí Winstona Churchilla mi naznačila, že dosavadní úvahy byly založeny na jednom chybném předpokladu. 

Datum 10/3 by pro náš národ mělo být podobným mementem, jako je pro Američany 9/11. Pamatuji si dobře na to, jak ta poslední jiskřička naděje, kterou znamenalo Masarykovo jméno v seznamu jinak komunistické Gottwaldovy vlády z 25. února 1948, definitivně zhasla 10. března po oznámení jeho smrti.

Dosud se uváděly  tři teorie o průběhu smrti Jana Masaryka 10. března 1948, když byl v ranních hodinách nalezen mrtev pod okny svého bytu v třetím poschodí Černínského paláce.

Podle první z nich šlo o vraždu, kdy Masaryk byl z okna prostě násilím vyhozen. K tomu dospělo policejní vyšetřování ukončené v r. 2004. To je v souladu s přesvědčením veřejnosti i mnohých historiků. Jako jediný se totiž v červenci 1947 při jednání o účasti Československa v Marshallově plánu hospodářské pomoci evropským státům postavil proti Stalinovi, což by už samo o sobě postačovalo k jeho likvidaci.

Reklama

Podle druhé šlo čistě o sebevraždu, kdy Masaryk z okna sám vyskočil bez cizí účasti.

Podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu, kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci, a z této římsy spadl.

Dnes je též známo, že už několik dní po puči a po vyhlášení komunistické vlády, v které Jan Masaryk zůstal jako jediný skutečný demokrat, plánoval se svou přítelkyní, Američankou Marcií Davenportovou, útěk z Československa a svatbu v Londýně. 

Po tom množství knih, které jsem v životě i teď v posledních letech přečetl o Stalinovi, jeho „sloní“ paměti, jeho mstivosti bez hranic a bez slitování vůči všem, kdo se mu i dlouho předtím postavili, o Stalinově způsobu vládnutí, o jeho přímém a detailním řízení bezpečnostních složek, vyvstane člověku logický obraz mnoha minulých událostí.

První zřejmou věcí je, že likvidaci Jana Masaryka, světově známého politika, musel osobně nařídit Stalin. Dělat takové akce proti jeho vůli nebo za jeho zády bylo nemyslitelné. Proto by si to nedovolili ani nějací místní horlivci.

Druhou dokázanou skutečností je to, že se osudné noci po Černínském paláci pohybovaly cizí osoby. Uvádějí se i některá jména, jako třeba Otto Katz, později popravený pod jménam André Simone po procesu se Slánským..

Třetí věcí jsou metody nátlaku, které Stalin a jeho lidé používali. V mnoha případech se ani nemuseli dopouštět fyzického násilí. Viktor Suvorov píše o tom, že stačilo někomu pohrozit, že bude za živa spálen v krematoriu na Lublaňce, aby vyskočil z okna. Adeptům promítali film o tom, jak tohle provedli jednomu sovětskému „zrádnému“ diplomatovi, kterého do krematoria na Lublaňce přivezli rovnou z nějaké recepce, asi jen proto, aby to mohli nafilmovat. Byl před tou pecí přivázán na nosítka jako třetí v řadě, ale ti dva před ním už byli mrtví. Ten film předváděli nastávajícím agentům GRU, aby věděli, co je čeká v případě zrady. Nevím, čím hrozili Masarykovi, ale dokážu si to živě představit.

Prof. Jiří Straus, vědecky fundovaný kriminalista a forenzní biomechanik, popsal před asi deseti léty kinetiku Masarykova pádu na nohy z třinácti metrů za působení cizí síly. Jeho popis události spočívá v tom, že Masaryk slyšel, jak se do jeho bytu někdo dobývá, a snažil se ukrýt venku na římse vedle okna. Nenašly se totiž stopy na něm ani na okně, že se Masaryk vyhození z okna bránil. Pak měl být objeven a z římsy shozen. To by sice vysvětlovalo působení cizí síly, ale ta by působila z boku a nikoliv přímo ven, a taková síla působit musela. Mohlo to taky proběhnout to tak, že ho čtyři muži rozhoupali a nohama napřed vyhodili z okna. Že se snažil po římse čelem k domu uniknout, a že uklouzl a spadl z výšky třinácti metrů na nohy, je silně nepravděpodobné. Pak by nemohl ležet v té vzdálenosti od domu, v které byl nalezen. 

Jako technik ovšem vím, že působení cizí síly na kteroukoliv část stojícího člověka mimo těžiště způsobí rotaci těla, která téměř vylučuje napřímený dopad na nohy, ke kterému v daném případě došlo. Myslím proto, že to bylo komplikovanější a pro Jana Masaryka mnohem horší.

Mám jinou představu než prof. Straus, která více odpovídá Stalinově mentalitě. Představte si, že vrazi vůbec neměli za úkol zamést po sobě stopy, což dosud všichni předpokládájí, ale že měli naopak vzbudit v  národě co největší hrůzu, aby si to dobře a nadlouho zapamatoval. Manipulace se stopami je pak logická, a to byl ten chybný předpoklad dosavadních výkladů. Snažit se vysvětlit nalezené stopy pak nemá vůbec smysl. Tomu nasvědčuje i následná vyděšená reakce Gottwalda a Slánského. 

Jeden Rus napsal ve svých pamětech, že jeho matka, agentka KGB, věděla o tom, že za smrt Jana Masaryka je odpovědná KGB, a že Jan Masaryk byl prostě pro KGB a celý Sovětský svaz nepohodlný. 

 Stalinova osobní role v této vraždě je mimo jakoukoliv pochybnost. Nedivme se, proč jsou Stalinovy archivy v Rusku dosud tajné. I dnes by některé jeho skutky zřejmě vyvolávaly hrůzu. Jan Masaryk byl nejen jediným, kdo mu při jednání o Marshallově plánu oponoval, ale po návratu do Prahy se veřejně vyjádřil, že se vrátil „jako Stalinův pacholek“. 

  O jedné úděsné Stalinově vlastnosti, která souvisí s tímto případem, se zmiňuje Winston Churchill v pátém díle svých válečných pamětí. Tehdy ale ještě nepochopil důvod Stalinova posměchu.

  Na vrcholné konferenci v Teheránu, konané koncem listopadu 1943, uspořádal president Roosevelt na sovětském velvyslanectví, kde bydlel, soukromou večeři pro velkou trojku. Té se kromě nich účastnili pouze jejich ministři zahraničí, tlumočníci a náhodně přítomný Rooseveltův syn. Churchill s Rooseveltem do té doby nazývali Stalina ve své soukromé korespondenci „Uncle Joe“, strýček Joe, zřejmě vypadal na povrchu docela dobromyslně. Po večeři, při které se asi dost popíjelo, si Stalin začal z Churchilla utahovat. Ten to snášel s klidem. Posléze Stalin, zřejmě aby ho podráždil, vyrukoval s otázkou, jak vlastně naložíme s německým militarismem a německou armádou, až je porazíme. Sám si odpověděl:

            „Jádrem úspěchu německé armády je jejich důstojnický sbor. Navrhuji, abychom padesát tisíc nejvyšších důstojníků hned postříleli.“ Churchill se zarazil. Molotov, sovětský ministr zahraničí, se smál a horlivě dodal:

            „Možná spíš pětasedmdesát tisíc.“ Na to Churchill vybuchl a pravil, že něco takového by britský parlament nikdy nepřipustil. Stalin s Molotovem se za břicha popadali, a Churchill, který pro takové vtipkování neměl pochopení, se zvednul a vyběhl do temné sousední místnosti.

   Tady musím vysvětlit, o co vlastně šlo. Dva měsíce předtím totiž mezinárodní lékařská komise prozkoumala v Katyni hroby asi 25.000 polských důstojníků, kteří tam byli povražděni. Němci, kteří hroby objevili, to sváděli na Sověty, a Sověti na oplátku na Němce. Churchill ale už měl informace od členů lékařské komise, že k těm vraždám došlo už v roce 1940, kdy tam Němci ještě nebyli. Rusové kvůli nařčení dokonce přerušili styky s polskou exilovou vládou v Londýně. Američani ruské vině v té době ještě moc nevěřili, a hlavně se báli, aby nepřišli o sovětského spojence proti Hitlerovi a později proti Japonsku, takže o tom veřejně vůbec nemluvili, a totéž požadovali na Britech. Stalin to věděl, a neobyčejně se bavil.

   Churchilla ovšem ten vtip rozčílil, protože jasně znamenal, co Stalin má na mysli, a o čem vtipkuje: Poláků stačilo pětadvacet tisíc, tak Němců by měl být aspoň dvojnásobek, a podle Molotova trojnásobek.

   Smějící se Stalin s Molotovem šli do vedlejší místnosti za Churchillem a přivedli ho s tím, že to byl jen vtip, a smáli se ještě dlouho. V té době ostatní přítomní vůbec nepochopili, o co vlastně šlo.

    Co na tom bylo tak směšného, Churchill pořád ještě nechápal, když psal hned po válce své paměti. Dozvěděli jsme se to všichni až mnohem později. Ze zajatých 5,7 miliónů Němců se ze sovětského zajetí totiž nevrátilo celých 3,3 miliónů. No řekněte: co je proti tomu nějakých padesát nebo pětasedmdesát tisíc?