Komunistická strana Čech a Moravy, kdyby měla rozum, měla by se oprostit od minulých drobných hříšků svých předchůdců, jako byly vraždy odpůrců, velezrady, moc založená na diktatuře a vytváření strachu jako nejúčinnějšího nástroje moci. Revoluční duch, to jest vůle něco násilně změnit, když to nejde jinak, má v historii své opodstatnění. Kámen úrazu je v tom, že všichni jsou pro změnu, ale každý má jinou představu, jak a čeho dosáhnout. To vede k tomu, že po vítězství každé slavné revoluce se její protagonisté začnou pobíjet navzájem mezi sebou, jak by mohli dosvědčit Robespierre s Maratem ve Francii, Trockij, Bucharin, Kameněv, Kirov a Tuchačevskij v Rusku, a třeba na Kubě ti obětovaní revolucionáři od Hubera Matose a Camila Cienfuegose až po generála Arnalda Ochou. Málem bych zapomněl na generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského a jeho skupini „spiklenců“.
Pro KSČM je jedinou perspektivní cestou oprostit se od popsané koule na noze, využít nynější podpory, která bývá vrtkavá, a pod vedením jediného, osobně v těchto vobách úspěšného politika pana Dolejše, vytvořit moderní levicovou stranu s reálným demokratickým a nikoliv utopickým cílem. Pokud to neučiní, půjde její budoucnost jednou ze dvou možných cest. Buď se najde jiný Vít Bárta, který méně okatě a populisticky přetáhne protestní hlasy, nebo bude následovat osudu komunistických stran v západní Evropě, čili zmizí do ztracena.
Občanská demokratická strana doplatila na nárůst vlivu kmotrů a mizí ze scény. Ti, kdo to myslí s korektní a pravicovou politikou vážně, by si měli postavit do čela Jiřího Pospíšila a Bohuslava Svobodu, kteří jediní z jejích vrcholných politiků mají výraznou voličskou podporu, a využít další bystré a vzdělané dámy jako Miroslavu Němcovou, které ve svých genech nemají zakódovánu chamtivost. ODS by měla zanechat dosavadního blokování zákonů, které by očividně vadily kmotrům. A konečně, měla by si uvědomit, že má taky kouli na noze, i když ji ukrývá pod oblekem od Armaniho: distancovat se od minulého financování strany z Klausovy éry, od švýcarských kont, která stále zůstávají v povědomí voličů, i když je už asi dávno někdo přepral přes Kajmánské ostrovy.
TOPka + starostové tvoří užitečnou dvojici a, mají-li rozum, neměli by ji bourat. Některé problémy zdědili po lidovcích, kteří na to už dříve doplatili. Měli by se zaměřit na to, aby se stali stranou slušných a poctivých lidí, kteří se sice málokdy probojují až na vrchol, ale mohou tvořit tu obvykle mlčící většinu, která se ale ozve, když je nezbytně třeba. Své členy by měli aktivně vybírat a ostražitě stranu hlídat před profesionálními politiky a jinými kariéristy.
Sociální demokracii zmizel ze scény její historický základ, kterým byl mezinárodní proletariát. Ten a zlý buržoust – kapitalista, výrazné jevy devatenáctého století, žijí už jen v pravdivých, ale dnes už historických románech Karla Matěje Čapka – Choda a Fjodora Michailoviče Dostojevského. Tím pádem i odborová hnutí spadla do kategorie podnikání za účelem tvorby zisku. Jeden báječný cíl se dnes sociální demokracii u nás ovšem nabízí, a kupodivu navazuje i na ten bývalý internacionismus pracujících: Evropská Unie. Přes všechny své chyby (kdo nic netvoří, nic nezkazí) je spojení států Evropy cílem, o kterém snily generace prostých Evropanů. Víze spojené Evropy je nejvýhodnější pro prostého občana, méně výhodná je pro různé bankovní šíbry a vychytralce, a naprosto nevýhodná je pro sofistikované lumpy. To je třeba lidem ukázat, a pak se smíří i s tím, že je občas potřebné se trochu uskrovnit, než riskovat velký průšvih.
Zelení mají právo na existenci, pokud ostatní strany ochranu životního prostředí ignorují, což je právě případ současnosti. A protože v ochraně života a přírody nemají státní hranice žádný význam, je zde rovněž prostor pro celoevropskou politiku.