Pak se stal vesmír.
Pak se to šlo rychle.

Do parlamentu České republik se dostali lidé. Nechali se svými spolustraníky nastrčit do funkcí. Kde je nečekalo nic jiného, než se stát loutkou v rukou protřelých mazáků.

K čemu jsou ale ministři, kteří se bojí rozhodnout?
Později se ukázalo, že se staly škody velkého rozsahu: Téměř vesnické letiště v Bělehradě se stalo významným hubem.

Základní chyba se stala tedy v tom, že se české politické strany snaží vecpat svoje lidi do státního aparátu bez ohledu na to, že se ukázal nedostatek lidí schopných takové funkce vykonávat, ale neodváží se to přiznat a nemají dostatek cti a odvahy jim říct, aby se funkce vzdaly samy samy od sebe.
Ty sebe přece dostaly od Ježíška.

V České republice se dosud ale podle takových pravidel nepostupovalo.

I voliči sobě: Než se stát obětí podvodu nebo zločinného spolčení, nebo se tím nechat vláčet, to se ještě uvidí, to se ukáže! Pousmáli se.

Za týden Rico:
Lze tedy vlastně vlastencům rázu V.K vycházet z naděje, že jednoho dne semkne se stará dobrá moravsko-česká komunistická postmoderna, pronajme si vlak do Moskvy, tam potřese rukou popům, vychlastá galony vodky s maršálky pod orlicí či orlem dvouhlavým?
Načež, klopýtajíc vlivem lihu v sobě, česká komgrupa zvolává Puť Puť, odchází na Rudé náměstí, na kterémžto místě za hudby ruského hardcore-punku, hraného na harfu, flétnu a housle, podpálí luntu a poodejde do bezpečné vzdálenosti sledovat explozi Mauzolea i s Leninem?

„Pane Kierkegaarde, co Vy na to?“
Soeren Kierkegaard se odmlčí, pak pronese „… ono nespatřitelné, duševní silové pole udělující všemu stávajícímu práva a opory zmizelo. Tak stal se čas právětak komickým a tragickým: tragickým, neb bere za své, komickým, ježto trvá… Zpáteční vlak jim jede na druhý den ráno.“