Reklama
 
Blog | Pavel Filka

Proč v Česku nefungují výběrová řízení (a jaké to má následky)

Proč byly rozpočtové náklady na tunel Blanka překročeny o deset miliard (už za Béma), a nikdo za to nemůže? Proč vládní zakázky na elektronické systémy buď nefungují (S-karty), nebo věčně zlobí (evidence motorových vozidel), nebo jsou předražené (kongresové centrum)? Proč policie obviňuje nové radní, kterým někdo (už za Béma) namydlil schody?

   Samotné sebelépe uskutečněné výběrového řízení, sebevíc průhledné a sledované, vám samo o sobě nedokáže v současné České republice zaručit, že si, ať už jako soukromník nebo jako veřejná instituce, vyberete správně, a že vaše stavba nebo zařízení budou postaveny za stanovené náklady a ve stanoveném čase, a co je ještě důležitější, že budou dokončeny ve slíbené kvalitě, bez závad, poruch, nedodělků, víceprací a bez dodatečných faktur.

            Můžete mi věřit, protože jsem se tím padesát let zabýval.

            Slepá víra zákonodárců a úředníků, že průhledné sledování veřejné zakázky a výběru dodavatele na internetu něco spraví a zabrání korupci, je naprosto mylná. Tato víra svědčí pouze o neuvěřitelném diletantismu v legislativě a ve státní správě. Jádro pudla je totiž úplně v něčem jiném. Pokusím se to vysvětlit na stavební zakázce zamýšlené třeba v Praze, i když ten princip obdobně platí i jinde a v jiných oborech.

Reklama

            Ujasněme si, co se snažíme výběrem dodavatele zajistit. Zcela jistě to, abychom neplatili moc za málo muziky. Chceme-li něco vysoce kvalitního, hospodárného nebo avantgardního, potřebujeme jistotu, že to skutečně dostaneme. Chceme mít hodnotnou a hmatatelnou záruku kvality, ceny a termínu dokončení, ale hlavně jistotu, že zařízení bude od sjednaného data ukončení zkušebního provozu spolehlivě fungovat. Takové podmínky současní státní zadavatelé ale nejsou schopni zajistit. Proč asi?

            První samozřejmou podmínkou úspěchu je to, že zákazník musí přesně vědět, co chce postavit a co od toho očekává. To není třeba rozvádět, ale tím se teď nehodlám zabývat. Předpokládejme, že zadavatel věci rozumí, a že zadání je perfektní. A teď se dostáváme k tomu hlavnímu.

 

            Chceme tedy postavit velkou stavbu v Praze za dost peněz. Máme možnost tu stavbu zadat některé z velkých mezinárodních firem. V ČR máme celkem 26 stavebních firem s obratem mezi 31 miliardou a jednou miliardou korun, s počtem zaměstnanců mezi 6.000 a 600. První firmou je SKANSKA CZ, dvacátou šestou je KONSTRUKTIVA BRANKO. Až sem je to jednoduché, ale potom začíná problém.

            Když to výběrové řízení děláte ve vyspělé a civilizované zemi, vyberete si deset firem a začnete se ptát. „Která vaše divize bude stavbu provádět? Jaké má její ředitel a jeho tým osobní reference? Kdo bude stavbyvedoucím, a kde stavěl? Která parta zedníků, betonářů, montérů bude na naší zakázce pracovat, a co ten tým naposled postavil nebo vyrobil? A hlavně: které subdodavatele (jmenovitě) a v jakém rozsahu zaměstnáte? Zavážete se k tomu všemu ve smlouvě?“ Tenhle poslední dotaz je velmi důležitý. V Česku se vám může stát, že nabízející velkofirmy uvedou jako konečného vykonavatele betonáží touž firmu Koláček a syn, a na zednické práce taktéž stejnou firmu Detašované pracoviště Nikolajev. Nic proti nim, třeba řemeslo ovládají, ale třeba taky ne. Pokud je uvede velkofirma s miliardovým obratem, jest se ptáti: „a co dělají vaši vlastní zedníci?“ Někdo od nich vám třeba pošeptá, „my žádné nemáme“.

Dřívějším zákazníkům těch deseti firem je nezbytné poslat e-mail s dotazem, jaké měli s lidmi dodavatele zkušenosti. Pokud se vám sejdou dobré reference, dáte si ta jména do smlouvy. Ano, ve vyspělých a civilizovaných zemích se uzavírá smlouva nejen na dodávku nějaké skupiny písmen jako třeba BAUSTAV, ale i na jména lidí, za vaši zakázku odpovědných, s referencemi, které si ti lidé budují celý život, a které jsou tím nejdůležitějším kapitálem oné výrobní nebo stavební firmy. To je hlavní poučka tohoto článku, u nás běžně opomíjená. Spolehlivou smlouvu lze uzavřít pouze s konkrétními osobami s osobní odpovědností a vlastními prokazatelnými výsledky, nikoliv ale se skupinou velkých písmen bez osvědčených lidí.

Dejte dodavatelům najevo, že víte, že v Praze a okolí existuje celkem asi 50.000 zedníků, betonářů a tesařů, a pouze ti pracují přes IČO nebo různé zprostředkovatele pro všech těch dvacet šest velkých a dvě stovky malých stavebních firem v regionu. Ty velké a honosné firmy totiž už před léty propustily své stálé stavební dělníky a rychle se přizpůsobily špatným českým zvyklostem. Ono je to jednodušší, nemusejí shánět zimní práce a složitě plánovat práci pro stálé zaměstnance, a zisk to zvedá. Proč se takhle ponížili? Protože jim to čeští zákazníci umožnili. Ani ti honosní šéfové nemají potuchy, kdo vám bude omítat dům a kdo vám na děj udělá střechu. Kdyby to byli lidé najatí na IČO, tak se to dá ještě ovlivnit, ale pokud to jsou lidé od zprostředkovatele, nemá kontraktor na jejich kvalitu naprosto žádný vliv.

Co se týká těch velkých firem, jejich manažeři, třeba Francouzi nebo Švédové, provedou v Česku to, co by si ve své vlasti nikdy nemohli dovolit. Snaží se vás ohromit ze svých výšin nebeských, a když to nezabere, rychle odejdou s vědomím, že se přeci už s někým Důležitým dohodli. Zahraniční manažeři se učí rychle: zaplní takový prostor, který jim dáte k dispozici. Pokud s tím nejste spokojeni, zvedněte telefon a zavolejte jejich šéfům do Stockholmu nebo Paříže.

            Čeká vás ale další háček. Nabídky vám pošlou i firmy, které existují pouhé dva měsíce, a které žádné relevantní reference vůbec nemají. To je vrchol drzosti, snad přímo trestný pokus o podvod. Přesto takové nabídky zadavatelé přijmou. Tyhle věci jsou zřejmě pod rozlišovací schopností naší policie. V civilizovaných zemích spadá už i fiktivní účast v tendru pod trestní zákoník, u nás to je běžná věc.

            Podobná, ale složitější je situace při zadávání dodávek technologických zařízení. Předvedu to na způsobu výběru dodavatele elektronických řídících systémů, takzvané IT techniky, bez které se dnes žádná větší výrobní nebo administrativní soustava neobejde. Obdobně jako ve stavebnictví by mělo platit, že nákladná zařízení nesmíme objednávat u pouhé skupiny písmen, ale u konkrétních vlastníků firmy a jejich osvědčených zaměstnanců s potřebnými a ověřitelnými referencemi v daném oboru. Jméno technicky odpovědného pracovníka (autora systému) si zajistíme ve smlouvě. Musíme se vyvarovat toho, abychom vstupovali do dodavatelských vztahů, které někdo určil a zabetonoval někdy v minulosti. V takových případech je třeba posoudit, jak byla v původních smluvních vztazích ošetřena otázka transferu know-how. Mnoho současných zadavatelů veřejných zakázek rozumí předchozí větě stejně, jako bych ji byl napsal turecky. To je zjevně taky hlavní kámen úrazu v současné aféře kolem S-karet.

            Křiklavým případem je právě zveřejněné obvinění nových radních současné pražské radnice. Je těm lidem vytýkáno, proč nenapravili dodavatelské vztahy, které zdědili po svých předchůdcích, a že to měli udělat.

            To svědčí bohužel jen o dvou věcech:

První skutečností je, že v předchozí radě se zřejmě vyskytovali diletanti nebo zločinci, kteří svým nástupcům namastili schody. Hlavní a rozhodující otázkou v šetření trestní odpovědnosti by mělo být, zda předchozí radní své nové nástupce při předávání funkcí upozornili na nástrahy, které jsou obsaženy v dříve uzavřených smlouvách a jejich četných dodatcích. Upozornit nástupce bylo jejich povinností, protože rada města není arénou pro stranické a frakční bitky. V radě jsou proto, aby hájili zájmy města a ne svých frakcí.  

Druhou skutečností zřejmě je, že mezi diletanty může patřit i některá policejní či státně zastupitelská složka, která se, jak to dnes vypadá, bohužel poněkud zesměšnila. To není dobře. Někdy je totiž velmi, ale skutečně velmi obtížné, napravit úmyslné chyby v dřívějších smlouvách, aniž by to způsobilo obří náklady. To je skutečně těžká úvaha, a důležitou roli v ní hraje otázka, jak byl v dřívějších smlouvách řešen transfer know-how na provoz systému S-karty. Byl též zakoupen, nebo ne? A proč? Chyby se mají napravovat, ale za jakou cenu? To je věc subjektivního posouzení. Obviňovat někoho za chyby jeho předchůdců by si měl v právním státě každý velice pečlivě rozmyslet, a to se týká nejen vyšetřovatelů, ale i medií. Jak mohla policie či státní zastupitelství umožnit únik informací, dokonce s veřejným předáváním obvinění, o zcela nedořešeném případu?

   Čtenáři dnešních zpráv, kteří vědí, jak má fungovat právní stát, se diví jedné věci. U trestných činů je důležitý úmysl. Pokud noví radní převzali smlouvy se zabudovanými chytáky a neodhalili je, nelze jim prokázat úmysl. Pokud však jim jejich předchůdci předali smlouvy s chytáky a na ně své nástupce neupozornili, je úmysl předchůdců někoho poškodit zjevný.

             Tím se dostávám k tomu, proč jsem na začátku srovnával naše zvyklosti se zvyklostmi v civilizovaných a vyspělých zemích. Stále ještě k nim nepatříme.