Důvodem tohoto zamyšlení je zejména mylný předpoklad všech dosavadních vyšetřovatelů a kriminalistů, že každý pachatel vraždy se vždy snaží smazat stopy zločinu. Spíše než psychologickým profilem zavražděného se proto měli zabývat psychologií Stalinovou.
Z historických dokumentů je nepochybné, že tak mezinárodně významnou akci, jako byla vražda Jana Masaryka, by si bez Stalinova vědomí žádný z jeho podřízených a satelitů nedovolil. Sovětská historie to dokazuje na případu Dzeržinského i dalších šéfů Čeky/NKVD/KGB, a ukazuje, že jejich samostatné akce Stalin nikdy netoleroval. Dzeržinský zorganizoval akci TRUST, vraždu britského občana Reillyho a past na Borise Savinkova, ale Stalin o tom nevěděl, a Dzeržinský to nepřežil. To všichni jeho následníci věděli.
Druhou chybou vyšetřovatelů je nesprávné chápání účelu celé akce. Počáteční nadšení národa z „osvobození“ už do roku 1948 vyprchalo, a Stalin potřeboval novou a působivější sílu, jak český a slovenský národ přimět k poslušnosti. V těch silách se Stalin dobře vyznal, už je totiž všechny vyzkoušel. Jak ukazuje ruská a ukrajinská historie, nejúčinnější metodou vládnutí bylo vyvolat hrůzu, strach, a tak zlomit odpor. Proto se jeho agenti většinou nesnažili stopy skrývat, ale naopak s nimi manipulovali tak, aby věc vzbuzovala co největší hrůzu a tajemno. I v našem případě záměrně zanechali tolik rozporů, aby na to Češi nezapomněli ani po šedesáti čtyřech letech.
Z této úvahy vyplývají dva nové a těžko zpochybnitelné závěry. Zaprvé: vraždu Jana Masaryka nařídil osobně Stalin, a hlavní odpovědnost za ni nese on a jím vytvořený systém.
Zadruhé: účelem akce nebylo jenom odstranit Jana Masaryka jako politika, ale touto volbou nejpopulárnějšího českého politika své doby zastrašit a ohromit občany Československa. V roce 1948 už komunisté neměli šanci, podruhé vyhrát volby. Vedlejším produktem této zastrašovací akce byla pomsta politikovi, který se jako jediný odvážil Stalinovi při jednání v Moskvě v roce 1947 o Marshallově plánu otevřeně oponovat, a pak se s tím nijak netajil. Stalin totiž už tehdy považoval Československo za svůj majetek, a veřejný nesouhlas jeho poddaných žádný z nich nikdy nepřežil.
Nine/eleven, 9/11, čili 11. září, znamená pro Američany to, že po tomto datu už nikdy nebylo nic jako předtím.
Pro Čechy a bohužel i Slováky, mezi kterými komunisti nikdy nebyli nejsilnější stranou, sehrálo stejnou roli datum 10. března, three/ten. V ten den ztratili všichni víru v to, že ten režim nepřežije rok nebo dva, jak jsme tehdy všichni doufali.
V tomto světle už není podstatné, jak vlastně celá vražda proběhla. Je ale jisté, že neproběhla tak, jak je dosud popisována, protože prezentovaný výklad stále nevysvětluje všechna fakta.
Dnes je jasné, že to nebyla sebevražda, vyvolaná psychickým stavem oběti. Nebylo to ale ani tak, jak od roku 2004 tvrdí znalec biomechaniky a profesor pražské Policejní akademie dr. Jiří Straus. Na základě jeho hypotézy natočila ČT dokument, vysílaný 29. února tohoto roku. Jeho hypotéza je založena na předpokladu, že na oběť, už stojící na vnější římse domu, působila síla zevnitř domu, která ho od fasády odtlačila. Navíc předpokládal, že ta síla působila v těžišti těla oběti. I z televizního dokumentu bylo zřejmé, že těžiště těla muselo být výrazně níže než je rám okna. Tlak na osobu stojící pod oknem na římse působil nevyhnutelně nad těžištěm této osoby (například na ramena), a rovněž by způsobil pád těla, ale vlivem točivého momentu by současně vyvolal i jeho rotaci. Svislý dopad na nohy po čtrnácti metrech pádu je tak vyloučen.
Dalším, asi chybným předpokladem dokumentu ČT je to, že tělo dopadlo tam, kde bylo nalezeno, čili čtyři metry od budovy. Síla, k tomu potřebná, se rovná zhruba síle, potřebné ke skoku z místa nazad a na rovině do dálky 2,5 m, neboli bez rozběhu. Zkuste si to doma na koberci, sami skočíte tak asi jeden metr, a za současného postrčení dvěma pomocníky sotva dva metry. Křivka pádu je pak velmi strmá parabola. K vyhození těla o dané hmotnosti z okna násilím do vzdálenosti čtyř metrů a k dopadu na nohy v hloubce 14ti metrů by bylo potřeba čtyř lidí, kteří by tělo vevnitř rozhoupali a nohama napřed a obličejem dolů ho vyhodili z místnosti přes parapet. To je jediná možnost, jak se tělo mohlo na dané místo dostat, aniž by se s ním po dopadu manipulovalo. Taky by to způsobilo odřeniny na břiše, pro které dosud neexistuje vysvětlení. Nejpravděpodobnější výklad je takový, že s tělem po pádu manipulováno bylo. Ať se to tedy stalo tak nebo onak, znamená to cizí zavinění. Je nepochybné, že Jan Masaryk zemřel proti své vůli, ale průběh vraždy nebo donucení ke skoku asi proběhlo jinak, než se dosud má za to. S ohledem na Stalinovu mentalitu a jeho záměry soudím, že to mělo naznačovat vraždu, ale ne jednoduchou, jako probodnutí nožem v posteli, ale rafinovanou, umožňující Gottwaldovi se vymlouvat na sebevraždu. Je také možné to, že někdo z těch, kdo se účastnili vraždy, a těch, kdo manipulovali se stopami, chtěl zanechat budoucím nějaký vzkaz. Mohl to třeba být i Otto Katz, slavný Stalinův agent, kterému už zbývaly jen tři roky života, než skončí na šibenici pod jménem André Simone, a asi to už tehdy tušil.
Podobných vražd má Stalin na svědomí spoustu, nejen mezi svými nepřáteli, ale i přáteli (ale konkurenty), jako byl Kirov, Trockij a další.
V devadesátých letech umožnila ruská vláda vojenskému historikovi Volkogonovi, prostudovat si některé části Stalinova tajného archivu. O tom v devadesátých letech napsal:
„Vracel jsem se každý den domů hluboce otřesen, a řadu dní jsem nedokázal usnout.“
Po jeho návštěvách byla zrušena platnost razítek „Tajné!“ a „Přísně tajné!“ v tomto archivu. Byla nahrazena novými razítky s textem, „Neurčeno pro výdej“. Takže ty dokumenty jsou stále ještě pod zámkem. Proč asi, 59 let po Stalinově smrti? Nad tím by měli přemýšlet hlavně ti, kdo si myslí (a snaží se prosadit), že by nám dnes bylo lépe samotným, bez silných spojenců, mimo Evropskou unii, nebo dokonce v náručí Ruska. A vůbec nejde o nějaké rozpočtové záležitosti. Dnes jde o věci mnohem důležitější.