Jen málo lidí u nás ví, že většina Ukrajinců v naší zemi žije ve strachu. Je to dáno nejen tím, že jejich vláda se na své krajany v zahraničí dívá podezíravě, to známe z dřívějška i my, ale obávají se tady kromě různých vyděračů i českých úřadů, jejichž ukázkou byla smutně proslulá cizinecká policie. Tradují se historky např. z Karlových Varů, jak ukrajinští žadatelé o prodloužení ročního povolení k pobytu (u nás eufemisticky nazývaného „pobyt dlouhodobý“ čekali před úřadem ve frontách už od půlnoci, a ráno po otevření kolem nich chodily řady jiho- a východoasijců, kteří se jim vysmívali se slovy „vy si to neumíte zařídit“.
Nejlepším způsobem pomoci je usnadnit mladým lidem cestu ke vzdělání. Proslovy ministrů evropských zemí na kyjevském náměstí jsou sice hezké a užitečné, ale, jak je nám dobře známo, znamenají pouze „pomozte si sami“. Česká republika (možná společně s Polskem a Slovenskem) by měla ukázat, že nejsme jenom remcalové a sobci. Teď je ta pravá chvíle, nabídnout mladým a chytrým Ukrajincům, kteří nepatří mezi elitu, stipendia na našich vysokých školách. Ty sice dnes nejsou nic moc, upřímně řečeno, pomalu ale jistě se postupně zlepšují. Daleko víc se zbytečně utratí nevýkonností státního aparátu a zmatkováním politiků, kteří se utápějí ve stranických půtkách místo toho, aby se starali o zájem státu. Jen toho času, co věnovali pilování koaliční smlouvy, která se, jak je dobře známo, stejně nikdy neplní. Udělejme užitečné a viditelné gesto skutečné podpory a nejen proklamací.
Další kapitolou diskriminace Ukrajinců na našem území jsou dílčí české starobní důchody za léta, odpracovaná a zaplacená platbami zaměstnanců i zaměstnavatelů na důchodové pojištění. Už jsem psal o tom, že těm Ukrajincům, kteří zde pracovali a platili si pojištění před 1. dubnem 2003, není tato doba započtena do českého dílčího důchodu, pokud tu ještě neměli povolen trvalý pobyt. A to povolení k trvalému pobytu záviselo na libovůli úředníků. Je to totéž, jako kdyby vám vyhořel pojištěný dům a pojišťovna vám řekla: nic vám nezaplatíme, smlouva nesmlouva, i když jste řádně platil pojistné, jelikož jste v tom domě nebyl hlášen k trvalému pobytu. Je pozoruhodné, že ministři sociálních věcí ani ředitelé ČSSZ, České správy sociálního zabezpečení (to je ta pojišťovna, která inkasuje, ale neplatí) zmíněnou nepravost nedokážou pochopit. Je to zřejmě nad jejich schopnostmi nebo pod jejich schopností rozlišovací.
A teď k tomu nejzajímavějšímu.
Vinu na té důchodové diskriminaci nese mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení mezi ČR a Ukrajinou, která je překvapivě nápadně nevýhodná pro ukrajinskou stranu. Když jsem se na to tázal vedení ČSSZ, napsali mi udiveně, „proč vám to vadí, vždyť je to pro ČR výhodné“. Asi zapomínají, že smlouva nápadně pro jednu stranu nevýhodná je podle obchodního zákoníku neplatná.
Jaký původ ta smlouva má? V letech kolem roku 2000 ji podle zasvěcených vypracovala na Ministerstvu práce a sociálních věcí jistá paní JUDr. Milada Tomková, od 3. května tohoto roku místopředsedkyně Ústavního soudu ČR. Diví se někdo, proč to ti postižení Ukrajinci nedají k českému soudu? Paní doktorko, nestálo by dnes už za to, tu křiklavou chybu napravit?