Když se možnost vytvoření Evropské federace, o které celé generace snily, začíná teď rýsovat, pár našich chytráčků (někdo by řekl vyčuránků, ale to bych si já nedovolil) na zdejších vrcholných pozicích a v Evropském parlamentu začalo bránit provětrání českého státu, protože dávají přednost zachování našeho domácího smrádku, asi z osobních důvodů. Z jakého jiného?
Evropa je taková, jaká je, a její federace podle osvědčeného amerického vzoru je to nejlepší, co by nás mohlo potkat. Americká federace totiž znamená výraznou samostatnost jednotlivých států v mnoha ohledech, ale shodu v zásadách. I daně jsou dvě, státní a federální. Každý hospodaří se svým. Výstižně a podrobně federaci popisuje Jan Macháček v dnešním komentáři Respektu.
Souvisí to i s dobře sepsaným dnešním blogem „Mnichov a mnichov“.
K tomu snad jen jedno doplnění, týkající se úlohy Edvarda Beneše za války.
Podle dnešních poznatků, naznačených už v pátém dílu Churchillových válečných pamětí (Kruh se uzavírá, str. 444 až 446), nejednal Beneš se Stalinem „vzdor britským hostitelům“, ale po osobní dohodě Churchilla s Rooseveltem, že Benešovy diplomatické schopnosti využijí v prosinci 1943 k sondáži Stalinových názorů. To bylo ve shodě i se snahou, nějak zabezpečit budoucnost Československa jako samostatného státu. To kritizované Benešovo jednání v Moskvě se totiž konalo nedlouho po tom, co byly odhaleny a prozkoumány hromadné hroby polských důstojníků v Katyni, kdy uražený Stalin přerušil styky s exilovou londýnskou vládou Sikorského (jehož bratra NKVD v Katyni rovněž zavraždila), a to hrozilo rozpadem protihitlerovské koalice. Beneše oba západní státníci považovali za jediného, kdo by snad dokázal aspoň přechodně přimět Poláky a Rusy k jakési spolupráci, jak doslova píše Churchill. Výsledkem bylo, že Beneš z Moskvy přivezl náčrtek budoucích východních i západních hranic Polska, které spolu se Stalinem nakreslili na ubrousek po jedné večeři.
Beneš měl své chyby, ale zrovna téhle, jednat proti britským plánům, tradičně u nás stále opakované, se nedopustil. Stalin při onom jednání dokonce přislíbil Benešovi, že po plánovaném povstání armády v Československu nepodnikne žádné kroky proti čs. důstojníkům, kteří, stejně jako ti polští z Katyně, v minulosti úspěšně bojovali proti bolševikům. Tuto otázku Beneš se Stalinem projednal na přímý požadavek velitele ilegální Obrany národa generála Bílého. Je to doloženo komunikací čs. výsadkářů v Protektorátu s londýnskou vládou. Beneš Stalinovi nepodlézal, ani nejednal bez dohody s Churchillem. Bůh ví, kdo si tuto pomluvu vymyslel. Cui bono?