Zasloužila se o to Kohoutova hra HAŠLER, kterou napsal na popud Tomáše Töpfera. Je to inteligentně vyvážená hra, která s citem dokáže skloubit humorné zákulisní situace s tragickým osudem autora zlidovělých skladeb, které bývaly ve své době občas označovány za kýčovité odrhovačky.
Tohle označení si vysloužily tím, že jsou na povrchu veselé, ale uvnitř sentimentální až dojemné, a melodie tu náladu mistrně vystihují. Češi ale rádi zařazují pojem „sentimentální“ mezi neslušná slova. To má svou příčinu: za dlouhou dobu s výjimkou první republiky a dvou let po válce nás zkušenost učila, nedávat svoje city na odiv. Vždy byl poblíž nějaký Brettschneider, který si vaše slova mohl zapisovat na manžetu. Nevyplácelo se nadávat na císaře, pak na Hitlera a nakonec na bolševiky. Každý, kdo chtěl přežít, si svoje mrmlání říkal jen v duchu, a nadšení, vyvolané nějakou narážkou na režim (vzpomeňme na Spirituál kvintet nebo „Armstrong není Rus“ Evy Pilarové), se projevilo jen tehdy, byla-li v hledišti tma.
Je překvapující, jak nám to vydrželo dlouho. Je to vidět i na těch ovacích vestoje. Přimět k tomu dospělé publikum je u nás takřka nemožné, přesto se to včera stalo. V jiných zemích, kde se mnohdy žije hůře než u nás, se souznění diváků projevuje jasně a veřejně. Tak to má být, a tak to je zdravé.
Psychologie učí, že potlačování citů může mít na povahu lidí zhoubný charakter, a nepochybně je jednou z příčin depresí, možná i té pověstné české blbé nálady. A tady jsme zpátky u toho sentimentu. Sentimentální píseň, dobře složená i provedená, vám zahýbe s city a zacvičí s metabolismem lépe než fysioterapeut. To představení vás rozveselí a trochu rozesmutní zároveň, a nakonec si něco uvědomíte taky sami o sobě. Využijte toho.